• GALIMARD: Journal Intime (ovocná diskokoule) + galerie: Zeitreise do komunismu, Radebeul

září 2011
Ano, toto mne dost překvapilo. Hned po nanasení: rtěnka z NDR. Když jsem přemýšlela a čichala ještě chvilku, tak jsem přišla i na to jaká – rtěnka zn. Action / Florena. Řada kosmetiky v něžně růžových laciných, ale dobově designově vypilovaných obalech, pro mladé dívky z východu; hitem byly levné rtěnky a stíny a deo-spray v plechovce a tyčinka na beďáry. A všechno vonělo jako šestnáctiletá dívka, když jí na zahradě rybíz.

Zdroj: Geschichte-entdecken.de

Journal Intime / Galimard je stejná – ovocná, pro mladé holky, co nakupují voňavky v drogerii za účelem oslnit mladé muže na disco. Není špatná, jen prostě příliš jásavá, křiklavá, chemická. Přesně jako ta zrcátková diskokokoule.
Po rozvonění se trochu uklidní a pak až do konce voní stejně: kysele svěží ovocný zmrzlinový pohár, lehce přimíchané nasládlé tóny konvalinky a růže a to je asi tak všechno.
No vlastně – když to srovnám třeba s D&G Light Blue…není tak špatná. Je vlastně docela fajn. A možná, že si ji dokonce ze sentimentu pořídím. Nemám žádnou ovocnou vůni (to já jen tak říkám, určitě mám, ale protože se jim vyhýbám, tak je vytěsňuju), tedy proč bych nemohla mít zrovna tuhle?

Zdroj: www.galimard.com

Action jsem měla ráda a tak si aspoň budu připadat jako…zamlada na disco. Jestli bude okolí otravovat? No, kdybych byla ve svém okolí já, tak jo; ostatním se asi bude líbit.
Je příjemná. Jo.

Složení: černý rybíz, růže, rosewood, iris, konvalinka, borůvka, pižmo, santál

Aktualizace 2013: už nemusím, já už ho vidím! Značka Casino Parfuem Saxonia začala loni pro sentimentální spotřebitelky znovu vyrábět repliku Actionu. Koupit ho můžete třeba tady nebo v Drážďanech v retro obchůdku DDR (kousek od lanovky) anebo viz galerie níže, přímo v muzeu. Napsala jsem Ježíškovi, těšte se na recenzi, asi vytáhnu nějaké svoje retro-disco fotky. 

Kolegyně Mirka plánuje každoročně už od září rodinnou dovolenou, což se neobejde bez obvyklého rituálního lamentování: „Já už nevím, kam ty spratky vzít. Ničeho si neváží, Chorvatsko je hnusné, v Egyptě byli pětkrát, do Tunisu jezdí chudáci…kdyby věděli, kam jsme jezdili na dovolenou my! Do Východního Německa stodvacítkou, jedli tam konzervy a spali v přívěsu…“
„Tak je tam vem.“
„Kam? Do Východního Německa?“
No jo. Na konzervy a na trabanty, se zeleným pasem přes celní a pasovou kontrolu. Na růžové a bílé mentolové polštářky, které tak příjemně pálily v puse, kdy jsme o nějakých éčkách neměli ponětí a všechny chutě socialismu nám přišly přirozené a žádoucí. Na dovolenkové přívěsy, plastové kempingové stolky s hliníkovou konstrukcí a žlutě květovaná křesílka, jimiž rozkvétaly kempy u berlínských jezer při večerní siestě u přívětivého plamene plynové bomby. My jsme tam jednoho kluka, co se narodil o tisíc let později, vzali.

Na métský salám a kyselé zelí přímo z podřadného papíru, který dnes ve firmách s hrdostí používáme a říkáme mu biorecykl. Na barevné likéry za 10 marek, jejichž chuť byla tolik věrná nikdy neochutnanému kiwi, papaje nebo mangu.

Cesta do minulosti není tak daleká. Slabou půldruhahodinu od Prahy po dálnici na předměstí Drážďan narazíte na Radebeul, městečko jako vystřižené z německých detektivek. Rodiště Karla Maye a podle průvodce „nejmalebnější lázeňské městečko Bavárie“. Moderně zrekonstruované budovy na hlavní třídě, po druhé straně ulice ošumělé komunistické paneláčky pro pracující. I když se architekt snažil, západní ráz jim nevtiskl. Mají kouzlo obstarožní herečky ochotnického divadla, která dostala příležitost stát se nakrátko Josephine Baker. Pod lesklým čokoládovým nátěrem prosvítá vrásčitá šedivá kůže, rysy nejsou ani malinko ušlechtilé a stará dáma je směšná a vůbec ne politováníhodná. A zlobí vás ti, kdo ji přinutili stát se troskou a ani trochu vás netěší ti, kdož ji chtěli ve stáří milosrdně protéžovat. Ta dáma měla být již dávno v hrobě.
Když vás na křižovatce míjí zachovalý barkas, jeden z posledních jedinců svého druhu, začínáte propadat pochybnostem, zda tohle všechno patří k tomu panoptiku, ke kterému míříte, anebo je to běžný obrázek stále doznívající éry. Asi ano. Asi nás Němci vidí stejně, s našimi škodovkami, neochotnými prodavačkami a špinavými chodníky před obchody v centru měst. Fuckigplatz.

Jezdíme městem sem a tam a hledáme budovu Muzea. Jak asi může vypadat muzeum? Začíná se nám zdát, že už jsme tam, uvnitř. Že už nemůžeme najít nic šedivějšího,než jsou tyhle baráky. Správná úvaha! Nejplechovější ze šedivých a bez obligátního (západo)německého parkoviště je náš cíl, muzeum Zeitreise. V bývalém úřadě strany, se známým kružítkem v logu, nás zve do Ostalgie.

Paní soudružka s trvalou ondulací v přízemí není exponát a prodává nám vstupní vízum.
První patro s tématem Doprava nijak nepřekvapuje, čtyřicátníci potulující se mezi Trabi všech matných barev i modelů si vynášejí potutelný úsměv. Leckdo z Honeckerových dětí, kteří před chvílí zaparkovali v okolních uličkách svoje fauvéčka, se vyškolil na autíčku s řadící pákou pod volantem a krčil rameny při prvním tankování, nemajíc ponětí o ústí nádrže důmyslně skrytém pod kapotou motoru. Český turista ostalgicky nadšený nebude, citové pouto s trabíky nás nikdy nesvázalo, měli jsme svoje Škody 1000MB (tisíc malých bolestí) a stopětky. Kuriozitky typu terénní Trabant do války či na lesní hon nebo plyšový kabriolet vypadají jako z dílen novodobých tunnerů a těžko uvěřit, že se skutečně vyráběly. Nedůvěryhodná expozice!

Jsme zklamaní, čekali jsme návaly vzpomínek, vzrušení nad nespravedlností režimu a rozechvění nad tím, jak jsme unikli potupné smrti hladem, všeobecně uznávanému šmelinaření a povinné nevzdělanosti. Tedy naši potomkové, my už jsme ztraceni a ani dálkové studium vysokých škol a hustá účast na školení a kursech nás nepostaví zpátky na start do předních startovacích bloků. Jak to těm dětem vysvětlit, o čem byl režim? Tolik nadějí jsme vkládali do Cesty časem a Němci nám ji prezentují jako zábavný Jurský park.

První zajímavá věc je prototyp Trabanta z roku 1992. V roce, kdy se už i k nám dovážely elegantní, mírně ojeté Fiaty Regatta  a Fordy Sierra, se soudruzi z NDR pokoušeli vzkřísit slávu a zachovat umělou zaměstnanost. Těžko soudit, zda byla impulsem totalitní nabubřelost, nebo jen úmyslná či naivní slepota před zavřeným trhem. Tenkrát jsme se také pokoušeli obnovit či zachovat slávu značek Tatra, Zetor, Svit. Jak to bylo směšné, naivní a nemohlo dojít úspěchu se nám nad tím posmutnělým plastovým torzem „moderního“ Trabanta se čtveratými světly a kulatými blatníky okamžitě vybavuje.
„A to potom tenhle prototyp udělali z plechu nebo z hliníku?“, ptají se upřímně děti. Tenhle dávný totalitní vtip vstal z popela jako memento, jen už není k smíchu.

V dalším patře se setkáváme s Prací. Výmluvně pojatá expozice, hrdinou socialismu byl pracující, ne inteligent. Zámečnická dílna vybavená naolejovaným nářadím, obrovská továrna a z fotky se zubí šťastné dělnice ve frontě závodní jídelny. V šatně u chlapů nahotinky z propašovaných Playboyů.

Nad bránou nápis ROBOTRON, chlouba elektroniky východního světa s českým slovem, díky kterému se dodnes čeští ajtíci považují neprávem za elitu, a vedle místnost vybavená výpočetní technikou. Nemáme srovnání s tehdejším západem a tak exponáty působí jako milé retro. Technicky nadanější děti zkoumají podrobnosti, kulí oči na děrné pásky a štítky, které jsou těmi pravými jedničkami a nulami.

Smějeme se v kanceláři ředitele fabriky. Na oknech nad radiátory ukrytými za medově nalakovaným rastrem latěk, které se vždycky olupovaly, jsou naskládány knihy. Příručky vedoucího úředníka: normy, vyhlášky, telefonní seznam, svazky stranických prohlášení, plánů a závazků. A v rohu stolu globus. Každý ředitel měl globus, snad jako podprahový signál toho, kdo je tady pánem, kdo hýbá světem. Symboly moci se mírně mění, ale jejich umístění zůstává stejné. Na místě globusu má dnes průměrný ředitel ten nejvýkonnější počítač s tím nejrychlejším internetovým spojením se světem. Kdyby měl tu náhlou ideu, může ji hned poslat do světa a globem zatočit. Plány a klubová usnesení se z okna přesunula do počítače, ale reprezentativní vazby firemních manuálů a společenských závazků na okně dlí stále. Snad tam mají vymáčknuté ďolíčky od svých předchůdců, do kterých budou zasazeny intergalaktické směrnice dopravy a marketingu za pár desítek let. Moduly umístění nástrojů moci: sektor A2, sektor B4…

Sekretářka se tehdy ještě jmenovala sekretářka a seděla v sektoru sekretariátu.

Ctrl+Alt+Delete

A vařila kafe šéfíkovi.

Patro nijak zvlášť neevokuje socialismus a ani dobu neurčíte. Je to prostě muzeum práce. Anonymní, šedivé, nějaké práce kdysi. Na konci patra číhá přece jen jeden hrůzostrašný exponát. Po ujištění, že nejsme v muzeu bizarní erotiky ho vyhodnocujeme jako gynekologické vyšetřovací křeslo, takzvaná „koza“. Možná odtud pochází sexuální uzavřenost sedmdesátých a osmdesátých let a dodnes přetrvávající panický strach žen před vyšetřením démonem gynekologem. Není divu, kombinace kozy a vystavených nástrojů musela vyvolávat v ženách nejen strach a odpor, ale i podezření z odběru vzorků tkání pro výzkum lidského plémě mimozemšťany. Nebo imperialisty?

Obrazotvornost natěšená očekáváním vytváří nové kombinace, ale komunista se stále jeví jako milý nešikovný strejda, jen v trochu ušmudlaném kabátě, trochu potměšilý, ale neškodný.

V patře třetím s názvem Životní styl asi najdeme ty milé předměty, hračky a suvenýry, které jsme si jako děti vozily z Karl-Marx-Stadtu. Jsou tady! Všechny. Plastový plážový tenis, ty kuchyňské hodiny, co jsme přivezli babičce a dodnes u ní visí, rumunské keramické botičky v hodnosti popelníčku, bulharské kalíšky na víno, maďarské svetříky… Nakupovací dovolenkové cíle jsme měli shodné.

Koníčky a lidovou tvořivost také: chemlonový gobelín s karikaturou Mickey Mouse, ke které by snad ani dnes nepožadoval Disney autorská práva, lahve opletené bužírkou v roli váziček a „čibuky“ ve váze z březového kmene.

Z vašich obýváků tedy:

Chemlonový chlupatý hnus, kterému naše vznešená sousedka říkala “goblén”. Například měla goblén černouška z rakouské kávy.

Z něčí ložnice, z ložnice někoho rodičů:

Přes obývák a ložnici rovnou do Prodejny potravin (dobře ti Němci věděli, že láska prochází žaludkem). A tady nás zasáhl ten duch. Můžeme se bavit o ekonomice, lidských právech, přístupu k informacím, ale konzum je to, na čem jsme schopni ukázat nezkušené a nevěřící generaci, jak to může být jinak. Na dotaz „Jak ti mohli zakázat jet přes hranice?“ se těžko odpovídá, pokud je nevezmete na srbskomakedonskou hranici s ostrým režim a ostrýma ve zbraních ostrahy a celníků. Svoboda tisku v dobách internetu? Neobjasnitelné. „Kdo by mi to mohl smazat, když to mám na vlastním serveru? Přece kvůli mně neudělají zákon!“
Jenže tady je to jasné, přestože je Konsum na svou dobu luxusně a nepravdivě širokým sortimentem zásoben, výběr je ubohý.
Pyramidy několika málo kusů kompotů, limonády s korunkovým uzávěrem, dva druhy rýže, jeden druh kakaa, prací prášek Spee, který jsme pašovali domů.

„Kudy se chodilo dovnitř?“
„Už jsme uvnitř. Tady jsi stál ve frontě a když na tebe přišla řada, tak ti prodavačka podala vybrané zboží.“
„A jak jste si ho prohlíželi a vybírali?“
„Nebylo z čeho vybírat. Když jsi chtěl jogurt a chleba, dostal jsi jeden jogurt z jednoho a jeden chleba z jednoho.“
„A čokoládu?“
„Tu sis mohl vybrat z více druhů, ale záleželo na tom, jestli ji zrovna měli.“
„To bych šel teda do supermarketu! A vůbec, kde je cola?“

U nás nedostatkový hroznový cukr. Tady býval levnější než řepný. V zemi, kde vinná réva dozrává bez cukru.

Kočičí jazýčky a mňamky z chemičky.

Krabici od Trinkfixu ještě občas u babiček potkáte. Bývá v ní Granko.

Apartní kořenky taky nejsou vzácnost v našich domácnostech. Člověk by si myslel, že jídlo s tak německým názvem “schaschlik” musí být saské.

K čemu slouží ságo?

Mošty, chlasty, limonády

Mmch: pamatujete, že se prodával toaleťák na kusy a ovoce na kila?

Domácí potřeby a drogerie
Tady mohly děti získat naprosto lživý obrázek o toaletním papíru. Já jsem ho tolik pohromadě nikdy neviděla.

Současný kluk prohlíží hračky: „Oni neměli lego?“
„To nebyli „oni“, to jsme byli „my“. Někteří z nás ho měli, kdo měl příbuzné v zahraničí.“
„Tam to bylo levnější?“
„Ne. Tam to BYLO.“
„Proč jsou ty hračky tak ošklivé?“
„Nevěděli jsme, že existují jiné. Líbily se nám.“

V Radebeulu v muzeu najdete pět pater s dalšími tématy: politika, doprava, technika, průmysl, kultura (ty kazety do magněťáku!)…ale na ty už se musíte podívat sami.