• YS UZAC: Immortal Beloved (sám proti osudu)

Další historické poprvé na našem blogu! Nová autorka, která se zapojila do experimentu Frangipani sympatickým prvním počinem, vůní rumu. Ta si tedy umí otevřít dveře! Vítám Mirku (zasvobodna Munu) u nás, děkuju za článek a krásné fotky a prosím čtenáře, aby jí napsali do komentářů, jak se vám článek (nebo vůně nebo Mirka) líbí. Romana
.
ta-da-da-dáá, ta-da-da-dááá…
Znáte knihu Sám proti osudu od Antonína Zhoře? Já jsem se nad těžkým osudem Ludwiga van Beethovena, popsaným v této knize, dojímala v období puberty mnohokrát. Jedna z mých nejohmatanějších (další byla Dědeček automobil). Jednou za čas jsem si s ní zalezla do kouta, pustila si k tomu desku (hádejte s čím) a krásně si zabulila nad Jeho osudem.

Miluju „ožralé“ vůně a slaměnka je má oblíbená složka a tak, o pár let starší a cyničtější, se setkávám s vůní, která by měla odrážet jeho lásku k neznámé milence, nebo nám, dle obvyklých marketingových canců, dokonce „odhalit chuť zakázaného ráje“. Jsem z ní ale lehce rozpačitá. Vůně je to krásná, to bezesporu. Kvality surovin (prý z 90-ti procent přírodních) se nezapřou. Ale, za prvé, vzpírám se myšlence prvoplánové asociace nesmrtelná = slaměnka, protože se ta kytka tak prostě jmenuje. Mimochodem, na své zahradě jsem vědecky dokázala, že i slaměnka je smrtelná.
A za druhé si nejsem tak úplně jistá, jestli božský LvB pil rum, ať už s milenkou nebo bez. Protože rum je přesně to, čím se tato vůně otevře. Žádný koňak, rum!

Takže podle pana Ys(e?) Uzaca, Ludwig u psaní dopisu, asi pro lepší inspiraci, pocucával švestky namočené do rumu. Dopsal, přiložil pár květů levandule a … neodeslal. Bylo toho rumu moc?
(Možná odeslal, možná dopis, kerý se v pozůstalosti našel, byl jen koncept, který pak krasopisně přepsal a poslal. Doufám. Přes svůj, věkem nedobrovolně nabytý, cynismus jsem pořád ta holka co věří, že byl milován.)
Každopádně po „vystřízlivění“ z úvodních rumových tónů musím autorovi vůně dát za pravdu a omluvit se za tu slaměnku: lze najít paralelu se slavným dopisem, ale spíše s obdobím jeho nálezu, někde mezi knihami a notami, ve staré knihovně. Cítím kůži a tabák a prach a slámu a lehounkou sladkost a zároveň slanost ambry…., ale něco mi chybí. Basy, co musí být v každé skladbě. Basa, co tvrdí muziku. V tomto případě dřevo. Dřevo, které dává těmto typům vůní potřebnou hloubku jako ji basy dávají hudbě. Dřevo staré knihovny, kde byl dopis nalezen.
Parfém jaksi klouže po povrchu a nejde do hloubky. A to nelze tvrdit ani o Beethovenově hudbě, ani o jeho dopise záhadné nesmrtelné milence.