• LA VIA DEL PROFUMO 1: začalo to u tabáku
Všechno začalo kvůli tabáku. Můj milovaný referenční tabák v podobě limitky Fleur de Narcisse od Artisana je nedostupný a nenahraditelný. Doposud se mu přiblížil jedině Miller Harris se svým Feuilles de Tabac, ale ten je tabákový jen půlhodinku. Ještě Tabaco Toscano od Novelly je výborný, ale ten je zas neskutečně jemný. Pořádný parfémový tabák ke šňupání prostě mému nosu dlouhodobě uniká, zato mé pozornosti neunikla pochvalná poznámka na adresu tabákového solifloru od LVdP z pera Lucy Tuřína, který, jak známo, chválou celkem šetří. Začal jsem šmejdit po internetu a zjistil jsem, že La Via del Profumo vypadá jako zajímavý podnik, úplně korespondující s popisem italské niche tvorby v Romanině článku o O.P.S.O. Malá firmička s obskurně dizajnovaným webem a partičkou oddaných obdivovatelů na Basenotes. Ze všeho dýchá nadšení pro vůně, salámistický přístup k marketingu a ač vůně nejsou zrovna láce, ziskuchtivost tak nějak k nevyčenichání. Tvůrci slibují kvalitu a přírodní původ surovin, z nichž tvoří své vůně. Výtažky z rostlin, produkty žláz některých zvířátek a šmytec. Pojďme na to.
Tabac – je to tabák! Zpočátku je ozdobený citrusy a působí tak na tabák nezvykle lehce a svěže. Jak svrchní tóny odezní, stane se Tabac plnější a fajfkovější; spíš chlapská věc. Hřeje jak šála, otestoval jsem to i venku. Kouř se skoro nekoná, respektive je přítomen v nepatrném náznaku, jako často používaná dýmka, položená prázdná a nezapálená na druhém konci místnosti. Tabák je podle slov tvůrců dozdoben tradiční směsí pro aromatizaci tabáku, labdanem, vanilkou, tonkou. Tyhle složky jsou ve vůni zakomponovány tak hladce, že jsou pro můj nos za hranicí identifikovatelnosti, nicméně můžu netabákovou část plně rozkvetlého parfému popsat jako pižmově dřevitou a pryskyřičnou. Líbí se mi vyvážená sladkost, nechybí tu její nezbytně nutné množství, charakteristické pro surový tabák, ale nesklouzlo to k odpudivé lepkavé přeslazenosti jako u levného třešňového viržinka. Tabac je pořádný, poctivý silák s důkladnou sillage. Ta nemá dlouhého trvání a do hodinky se vůně začne držet blízko u těla, v tomto případě bych to ale vzhledem k potenci parfému neviděl jako nevýhodu.
Cuoio Tartaro (Tartar Leather) – kupodivu se nejdřív na okamžik zjeví jasný pánský fougère (přísahal bych na levanduli, která tam nejspíš není), ale za chvilku ukáže svou druhou tvář, živočišnou, pačuliovou, starobylou. V této fázi mi vůně připomněla L’Ombre Fauve a přeskočila spíš do chypre. Kde je ale kůže? Cuoio Tartaro bude zase jedna z těch vůní, kde všichni kromě mne řeknou: “Jasná kůže”. Ostatně vzhledem k tomu, že kožené vůně představují jednu z největších výzev pro skladatele vůní, ani se není čemu divit. Já holt pro dojem kůže nejspíš potřebuju nějakou chemikálii, která se normálně používá k činění kůže, té se ovšem v striktně přírodně orientovaném Profumu nedočkám. Nevadí, zapomenu na kůži, Cuoio Tartaro je temná, narkotická orientální vůně stvořená z bylinně aromatických složek. Je docela sladká, jenže právě přítomnost té aromatické stránky brání tomu, označit za sladký celek en masse. Ten parfém je zvláštním způsobem živý, jako by klokotal a sem tam probublá ven závan živočišného pižma nebo lžíce kořeněné šťávy, ačkoli nic z toho není v celkovém obrazu vůně nějak patrné. Jednu chvíli jsem zacítil i něco podobného Jicky, že by přece jen ta levandule? Zvláštní, zvláštní.
Tcharas – úú, divočina! Aromatická směsice s důkladným chlupatým pižmem. Nějaké velké zvíře se vyválelo v bylinném roští. Podobný smrádek je k vidění u extraitu Jicky nebo Mouchoir de Monsieur, tady je ale namísto levandule spárován s aromaty zelených bylin a dřev. Jakmile se obě části celku slijí, prokážou si navzájem službu: mech a trávy vytřou bobří prdelku dočista a zvířátko aspoň částečně zcivilizují. Pižmo pro změnu otupí čepele ostřici a obalí pichlavé větvičky jako šála. V té chvíli začne Tcharas vonět tabákově, ale jinak než jeho sourozenec Tabac. Žádný navoněný tabáček, je to dozrálý a ne úplně usušený, syrový tabákový list. Jestli je něčím aromatizovaný, tak maximálně teatree olejem. Pokud by přežila nějaká odvážná žena ten úvod à la hornická šatna v křoví, mohl by Tcharas vyniknout i na ní, ačkoli v zásadě je tenhle parfém un affare di uomini. Je znepokojivý tím, jak názorně předvádí, kam až může voňavka zajít a přitom zůstat působivou (v tom si jsou podobní s Ellenovou Rose Poivrée, kombinující špičkovou růži s cibetem a koriandrem).
Gringo – startuje dvojznačnou bylinně pryskyřičnou, zároveň suchou (nepřehlédnutelná pačuli) i šťavnatou (nějaký hesperidický dotek) vůní doplněnou štiplavým pižmem. Vzápětí se vynoří decentní medově sladký tón, který uvedené zcivilizuje a sváže dohromady jako stuha. Gringo se vykoupal a učesal a z kapsy kalhot vonících po koňském sedle vytáhl tabatěrku. Všechno to podbarvuje věkovitá prkenná podlaha salůnu a nenápadný kontrastní, špičatý tón, který jsem až s pomocí prostudování složení parfému identifikoval jako mátu. Za normálních okolností, nebo přesněji řečeno v běžnějším druhu voňavky dodává máta chladivou svěžest a dojem čistoty. Gringo ale dává vyniknout jiné části charakteru máty, takové trochu kompostové štiplavosti, již jsem nedávno poznal z první ruky. Kamarádka si spletla mátu s bazalkou a pohostila mě rajčaty a mozzarellou, které proložila mátovými lístky a zalila olivovým olejem. Bylo to divné a křivilo mi to hubu. Nicméně v Gringu se ta “dirty” faseta máty vyjímá po boku pačuli dobře. Tvůrce této vůně, signore Attar, dedikuje Gringo mužům, kteří nechtějí zůstat nepovšimnuti a má sakra pravdu. Běžného konzumenta zvyklého na Bosse vyhodí Gringo ze sedla. Muž pohrdající konvencemi se v něm ale může najít.
Chilum – chilum je fajfka indických mnichů a v podání Profumo jde o lehce uzené santalové dřevo (Mysorské!) s jemným tabákem v pozadí. Počáteční kouřový závoj má až gurmánské kvality, skoro se zdá, že s přidáním česneku by mohl konkurovat roztopené udírně, připravené na klobásky. Rozvoní se do překrásné čisté santalové vůně, kouř i tabák sublimují. Žádný další vývoj nenastane, Chilum je v podstatě lineární. Výhoda – je to pravý, lahodný santal. Nevýhoda – je to jenom santal. Kdo mu holduje, těžko bude hledat lepší.
Muschio di Quercia (Oakmoss) – dřevitá vůně jedna radost. Nařezaná polínka s kapkami mízy aromatizovaná vetiverem. Nevím jestli takhle opravdu voní větvičník (překlad názvu vůně), z chypre vůní jsem si ho představoval míň dřevitě a víc suše a nahořkle, ale je možné, že obraz větvičníku v mé hlavě ve skutečnosti odpovídá jeho syntetické náhražce, případně jiným druhům lišejníků, které IFRA nezakázala. Buď jak buď, Muschio je plnohodnotný konkurent dřevitým ikonám Le Boisé Ginestet či Frapinovy Passion Boisée, tu ovšem ze stáje natural perfumery.
Hindu Kush – cítím les – stromy, kůru, suché listí a jehličí v mechu, ale taky jsem na holém kopci, porostlém napůl suchou, odolnou trávou, ošlehanou větrem. Odkudsi z dálky přináší slabou vůni kouře. Vzdušná a zároveň zemitá vůně je jemně dozdobena orientálním kořením a spolu se stopou kouře výsledek trochu připomíná indické vonné tyčinky. Vím, zní to hrozně, ovšem Hindu Kush voní nádherně. Nálada parfému odráží klid a vyrovnanost věků, jaké jsme svědky při pohledu na štíty pohoří nebo jiné působivé přírodní panorama. Tohle není jenom ideální vůně pro muže – tohle je vůně opravdového, drsného chlapa. Zralého a pevného v nohou i charakterem, nezlomného, ale láskyplného. A ve flanelové košili. Pro mě vítěz mého malého italského septetu.
Ještě malý dodatek k výdrži vůní od Via del Profumo – jak to u čistě přírodních parfémů bývá, jejich výdrž není nejtrvalejší. Je na každém, posoudit, zda to je, či není vyváženo originalitou a kvalitou.
Kompletní recenze La Via del Profumo najdete pod odkazy:
