• PARFUM d´EMPIRE: Aziyadé + harém v Topkapi (galerie)

Sušené švestky a meruňky, rozinky, vanilka, včelí vosk, kadidlo. Já fakt nemám ráda ty vůně s ovocem, to se tak obecně ví, jako se ví, že mám ráda Krtka v kabrioletu.

Flakon 50 ml Aziyadé s pověstným klíčkem zavěšeným na víčku. V pozadí turecká harémová lampa.

Tahle vůně mne zaujala, když jsem četla loni na podzim Vzpomínky na Istanbul od Orhana Pamuka. V knize se často odvolává na cestující romantické spisovatele, kteří navštívili a popsali Constantinopoli v dobách jejího úpadku v 18. století. Pamuk v nich viděl účastníky svého hizunu, světobolu, melancholie; jen jeden z nich líčil Istanbul a Bospor v nádherných barvách jako vzkvétající, vonící Orient, za což se mu dostalo Pamukova opovržení jako lháře. Námořní důstojník Pierre Loti měl ale svoje důvody, aby viděl město v živých, romantických barvách, pod vlivem hormonálních změn vyvolaných románkem s harémovou dívkou Aziyadé. Láska byla nešťastná, nicméně autobiografický román proslavil nejen Lotiho, ale taky Istanbul a stal se inspirací pro parfém Marc-Antoine Corticchiata.

Aziyadé voní jako harémová dívka. Je to silný orient, beznadějně těžký a sladký. Kadidlo se tady předvádí v podobě vůně rozteklého vosku, což je strašně lahodné, hladce leskle saténové, nedusivé. Taková vůně, jako když babička v troubě na voskovém papíře sušila švestky. K tomu špetka kardamomu a vanilky, které to přirozeně osladí; hořké mandle dodají na ráznosti a prý je v tom i granátové jablko, no dobrá, a naštěstí skoro bez skořice. Vůně je dost silná a jde do prostoru, ale všem se dnes v práci líbila a nikoho neotrávila, kupodivu (možná si už zvykli?) a za to jsem je odměnila tím, že jsem odpoledne nepřiživila.

Výdrž je excelentní, navoněla jsem se jen jednou ráno cestou do práce a cítím ji až do večera. Nijak významně se nerozvíjí, ten vosk a švestky zůstává, nejpříjemnější složky. Nakonec samozřejmě vyleze vanilka a trochu se začne podobat Cinemě – no ale až tak po 8 hodinách, takže KLID! Navonět se touhle vůní je fakt celodenní potěšení a těší mne, že i pro okolí. Překrásná záležitost.

Parfumérství PdE sídlí na Madagaskaru, odkud pochází většina jeho surovin; přestože nejsou parfémy čistě „natural“, nesou přírodní ingredience v nich takovou tu přirozenou sílu, která bývá občas v bioparfumerii protivná, protože zastiňuje ostatní vůně. Nicméně v kombinaci s chemickými složkami je v PdE dosaženo rovnováhy, která „přírodní“ složky vypíchne, ale nedá jim pokořit ostatní ingredience.

Empírové parfémy, fakt se to tak jmenuje, je značka, která nabízí řadu vůní inspirovanou historickými událostmi a osobnostmi. Další dvě, které lépe znám, jsou Osmanthus Interdite a Iskander; první z nich svěží vůní odkazuje na čínské Zakázané město a kultovní kulturní květinu osmanthus; je ostrý a příjemný letní ledový jasmínový čaj s okvětními lístky letních květin. Iskander je řecká obdoba jména Alexandr a Veliký byl předlohou tohoto jásavě svěžího chypre. No nevim. Asi jako ten dojem. Iskander na tažení Asií bez vody pod horkým sluncem té hygieně asi moc nedal, já bych mu přidělila spíš nějaké pižmo a kůži. Kožená vůně PdE se ale jmenuje po koni, Equistrius, takže Alexander je prostě osvěžující, citrusově jehličnatá vůně.

Vyzkoušela jsem už, díky tetě Molii, všechny. Všechny jsou osobité a krásné, kterýkoliv z nich bych nosila, a všechny (všechny!) jsou unisex. I Aziyadé, ta je výsostně ženská, ale dokážu si představit třeba Suchařípu ml. i st. v oblaku zakouřeného přítmí harému.
Tady byla volba galerie jasná. Harém není nevěstinec a žádnou ženu z harému, kromě favoritky sedící vedle sultána při oficiální audienci, nemohl nikdo z Evropanů vidět, natož získat. Potud asi literátova licence. Ale to, co chtěl v Aziydé vidět, by jistě v harému v Topkapi našel: otrokyně byly krásné, vzdělané, ušlechtilé, voňavé…