• Výstavy parfémů: ESXENCE MILANO 2011 – 1.

Za pár dní se vydávám na další parfémový výlet: do Milána na Esxenci 2014. Novinkou letošní exhibice bude, že jsem si pro tyto účely zakoupila krámek, který jsem dosud považovala za zbytečnost: tabletu. Z mojí tablety vás budu průběžně informovat a abych vás nalákala, tak publikuju vějičku: reportáž z Esxence 2011, která už vyšla na jiném webu (pro ty, kdo ji již četli), fotky jste už u článků tak mohli vidět a na spoustu věcí jsem změnila názor. Prostě retro, takže to tak berte.

U vchodu jsme nafasovali taštičky s reklamním průvodcem nejdražšími podniky Milána, mapkou výstavy a nejcennější pomůckou, jak se později ukázalo – vzorkovými papírky.

Ne všichni vystavovatelé prezentaci pojali komerčně: u některých stánků poskakovali lidi z managementu, majitelé, nebo aspoň markeťáci. Ti cpali lidem vzorečky, katalogy, brali si adresy, plkali a plkali a plkali…hlavně Taliáni.
Jiné značky měly pronajaté stánky i s personálem, kterému bylo úplně jedno, co komu řekne, hlavně ať nikdo moc neotravuje. Protože jsem měla sebou kolekťáček s 60 značkami a asi 300 vůněmi, které jsem chtěla vyzkoušet, vč. složení, tak jsem občas zákazníky obsluhovala já… 😀 Celá skupina značek, která je v Itálii zastupovaná jednou firmou a patří do ní třeba Byredo, Czech&Speake, Bond No. 9, Miller Harris, Nez á Nez…byla pod kuratelou skupinky postarších promotérů, kteří pobíhali mezi stánky a jejich jediným úkolem bylo hlídat, aby se lidi moc nevoněli. Jedna bába, na kterou jsem měla pifku, byla tak zpruzená, že mi vytrhla lahvičku z ruky, sama mi nastříkala na papírek, v tom uviděla v dáli kolegu, který šel na oběd, sebrala kabelku a šla doprdele i s tím mým navoněným papírkem… 😀 Jediná příjemná holka v téhle skupince byla taková zrzavá Francouzka u Nez á Nez, ze které se ovšem vyklubala německá promotérka, mluvící pouze německy a anglicky, což bylo vtipné ve chvílích, kdy se ke stánku přihrnuly Italky, kterých byla na výstavě drtivá většina a chtěly si povídat (Italové umějí v globále anglicky asi tolik jako Francouzi), anebo Francouzky, potěšené setkáním s domovskou značkou, ovšem pod německou kuratelou. Tam to zavánělo i mezinárodním konfliktem… Představovali novinku – vůni věnovanou Marylin: ze skleněného válce půjčovali postříkané chomáčky vaty. Chtěla jsem stříknout na papírek (vlastní :D), ale prý nee, prý mají jen jeden flakon a musí s ním vydržet tři dny…:D A některé značky dokonce nebyly připravené ani na to, že by lidi chtěli parfémy vyzkoušet. No ještě uvidíte…tak jdem.

Výstava se konala v jednom z městských paláců, kde bylo zajímavé parkování: na jedné straně ulice se parkování platilo, na druhé to bylo zadarmo. Hádejte…no, chodil tam chlápek.
Za recepcí byla dvě potemnělá patra světové niche produkce. Všechno na černém pozadí, bíle vyvedené nápisy, černý nabytek a přestože šlo o laciný výstavní mobiliář, ta černobílá vytvořila elegantní základ pro ušlechtilé vůně. Prostory byly dobře klimatizované, takže mimo recepci, kde to zřejmě úmyslně provoňovali, nebyla ve vzduchu ani molekula smradu. A že tam těch litrů muselo protéct…

Tak toto je parfumér Enrico Buccella – tvůrce vůní značek Sigilli, Cerchi nell´acqua, Les Voiles Dépliées a taky třeba Alambaru pro Laboratorio Ollfativo.

Na Exsenci signore Buccella prezentoval ty první tři jmenované značky a to tak velkolepě, že sám stříkal na lístečky zájemcům vůně a povídal a povídal (Ital – tedy plkal a plkal a plkal…). Všechny tři značky byly zajímavé, ale uchvátila mne, a nejen vůněmi, Cerchi nell´acqua. Cerchi nell´acqua jsou logem značky a jsou to: kruhy na vodě.

Kruhy na vodě. Ten název není náhodný. Popisuje způsob, jakým jsou sestaveny vůně značky. Parfumér nepracuje s olfaktickou pyramidou, ale ingredience se uvolňují tak, jako kruhy na vodě: jsou konstatní, dlouhotrvající, jak doznívá první, nastupuje na její místo druhá a postupně se nahrazují, bez toho, aby se úplně vytratily. Mno…je to marketing, nebo alchymie? Recenzi na mokrého psa jste už četli, moje zamilovaná cukrová vata Jolie je ta kruhovatá taky.

Ta Jolie, ta vanilka! Zatímco Cinéma je šťávička, lehoučká naředěná vodička (při vší úctě k blond naháčovi), Jolie je kaše. Na srazu mi holky nabízely různé varianty toho, co považují za „cukrovou vatu“, i niche vůně – ale nic z toho nemělo tu plnost, intenzitu, jednoznačnost a přímočarost cukrové vaty, ve všem bylo něco navíc. Ani moje oblíbená Baby Doll, která je podobná tou sladkostí, není TOLIK sladká…Pátrala jsem, čemu se nejvíc blíží, protože něco známého mi připomínala – a našla jsem: Vanille Tonka (Parfums de Nicolai) je jí hodně podobná, ale navíc je v ní kadidlo. Což je velmi zajímavé – ale není to cukrová vata a přes výbornou výdrž a intenzitu oproti běžné produkci je k Jolie polovičatá.

Jednu z nich musím mít, ale nevím ještě kterou – zkusím je současně a rozhodnu se (a napíšu to sem). Není spěch, ani jedna z nich není sezónní letnička, která by se nenávratně vyprodala a ani jedna z nich není módní omrzitelná záležitost, jako loňská tuberóza, kterou letos už nikdo ani nepozná. Jolie je jeden z mých největších objevů Exsence 2011.

Tenhle parfém jsem vždycky chtěla vyzkoušet – ten zelený. Voní totiž absintem. A to musí být príma.

Liquoriste de Provence – Le Parfum d`Interdits: Homme, Woman, Absolument Absinthe

No a k mému překvapení tam nebyl jen jeden zelený jed, ale rovnou tři. V roce 2006 likérka Liquoriste de Provence využila zkušeností s destilací bylinných macerátů a vytvořila parfumérskou značku Le Parfum d`Interdits (jakože Zakázané parfémy, jakože ten absint).

První ze jejich parfémů se tedy jmenuje Absolument Absinthe, druhý pánský je z roku 2007, a dámský, růžový, je brand new. O existenci těch dvou nových jsem neměla tušení. Celá natěšená jsem se dotřepala ke stánku, kde mi promotér navoněl mašličku a …CK One. To není žádný bylinný zázrak, to je kopie obyčejného (ale slavného) unisexu. Je možná trochu víc přírodní, byliny a květy, ale kdybych neviděla flašku, tak bych to nepoznala. Růžový je dtto, jen více ovocný – a tím, jak ztratil říznost původního absintu, tak je nazajímavý; a pánský si nepamatuju. tohle bylo teda zklamání. Kdybych měla vybrat nejlepší produkt tohoto výrobce, tak:

Obaly jsou ale překrásné, flakonky jsou podobné lahvím s likéry a každý má krabičku polepenou koženkovým papírem a střapeček na zavření. Umělecký dojem: 9,9

Agonist je švédská značka, která vznikla v roce 2008. Mají celkem šest parfémů, které se jmenují č.1, č.2, č.3, č.4, č. 5, č. 6 – tedy aspoň na Esxenci, protože značka vznikla těsně před výstavou. Měsíc po už je mají pojmenované (ale zatím jenom tři). Obsluhovala mne Christine Gustafsson, taková dívka, na vizitce má Creative Director: to by mne docela zajímalo, co tam takový člověk má na práci, protože tahle firma se zas až tak úplně na to, co je v lahvičce nazaměřuje. Jde spíš o ty lahvičky… Slečna mi vysvětlila, že parfémy nemají jména, protože je ještě nestihli pojmenovat – zato ty flakonky! Umělecký sklář Åsa Jungnelius ve sklárně Kosta Boda vyrábí ručně flakony ze švédského skla (nikdy jsem neslyšela, že by švédské sklo bylo slavné, ale to nic neznamená), z nichž ten první, který vypadá jako kapka čirého skla přetékající přes hranatý podstavec ve tvaru kvádru z černého skla, se dostal do kolekcí moderního umění galerií na celém světě…a tak. A každý je, samozřejmě, originál.

Letmo jsem je přezkoušela všechny, zaujala mne #1, který se teď jmenuje Kallocain, a to proto, že obsahuje všechny moje oblíbené složky – mandarinky, rajčata, břečtan, vodní tóny, rýžový květ a květ bavlny (o kterém jsem ale do té doby nevěděla, že voní a je můj oblíbený).

Přesto to není extra zajímavá vůně – kvalitní svěženka, kterou umí každá dražší značka. A kvůli flakonu to koupit? 50 ml v ozdobném flakonu stojí 600,-€, v obyčejném splash flakonu 150€. Za stopade se dá koupit stovka Sigilli, Humiecki&Graef nebo Cerchi nell´Aqua a voňavka bude lepší… On nakonec ani ten koncept uměleckého skla není nový, značky Lalique nebo MDCI se zaměřují na podobné technologicky náročné kousky i klientelu, Lalique dokonce byl dřív sklář, než parfumér.
Umělecký dojem nehodnotím, tohle má svoji zvláštní kategorii a musím říct, že přestože ty flakony byly opravdu krásné, tak mne, odchovanku českého křišťálu a labutí a ryb z hutního skla nijak zvlášť neto….neco? Neuchvátily? To ani ne…nepřekvapily! To je to slovo. Nepřekvapily mne, protože vím, že ze skla se dá udělat leccos a za 600€ (resp. 450) koupit malinký originál (tím myslím jediný kus svého druhu, ne jeden ze sériové ruční výroby, kdy je originál originálem jen díky třesoucí se ruce umělcově). Balení za šest kilo obsahuje obyč flakon s vůní, podstavec a umělecký flakon.

Protože mi nevyšly fotky, připojuju originál ze stránek značky – ale mějte na vědomí, že skutečný efekt není tak uhrančivý, pomohla ruka grafikova.

Expozice Sinfonia di Notte

Jedna z několika expozic interiérových vůní: In House

In House

Jedna značka z těch technologických: Blood concept. Niche značky, díky tomu, že nemusejí reklamně soutěžit se svlečenýma slečnama z mainstreamu, se realizují ve třech marketingových směrech, které jsou pro spotřebitele srozumitelné: obvykle zákazníkovi neříkají, jak se má po požití cítit (proklatě sexy, jako mrtvá panna z jezera, rozežraná tupá Barbie…), ale napovídá, co v té vůni je, nebo čím je neobvyklá. Obvykle komunikují:

1. dokonalé ingredience,
2. technologii zpracování nebo
3. tradici a historii značky.

Ty dobré ingredience se považují za samozřejmost u takto drahých značek, jenomže někteří z nich si vybírají ještě vybranější – Eau d´Italie používá výhradně italské ingredience (s výjimkou asijských trav, ohó, podařilo se mi je nachytat); když jsou někde růže, tak bulharské, anebo pravý oud stáří minimálně 60-80 let, BIO kvalita je samozřejmostí… Technologické firmy se prezentují zvláštností ve zpracování, obvykle je to ruční práce, ale Italka Hilde Solliani (jejíž parfémy se jmenují třeba CiocoRosissimo nebo Fraaagola Saalaaata, aby se to dobře pamatovalo a dobře googlovalo) nechává na závěr výrobního procesu projít vůně molekulární proměnou zmražením tekutým dusíkem, čímž dosáhne změny vůně jinak nedosažitelné.

No a pak jsou značky, které jsou drahé jen proto, že to prostě dělají dlouho a voní se tím nějaká královna – třeba Clive Christian, jež nabízí 30 ml čistého parfému No.1 za 41.091,- (nejde o lahvičku z ručního skla, tentokrát jde o obsah). Arabské parfémy jsou celkově založeny na konceptu „celebrit“, jenomže ten jejich svět je nám tak vzdálený, že běžný Evropan tak tak z paměti vyloví princeznu Ranju (věnovány jsou jí například dva parfémy Rassasi – Kashka a Rania), ale šejch Ahmned II. nám zůstane navždy ukryt; proto se k západnímu světu obrací marketingovou formulí č.1 – ingrediencemi (čisté esence, aoud) a č.2 technologií (parfémové oleje – nevyplývá to tak ze speciální znalosti jejich výroby, ale z islámské prohibice).

Blood Concept je tedy firma technologická, zbrusu nová a moderní, používá nástroje moderního marketingu a svým výborným vůním přidala ještě tu hrozivou upírskou pověst. No uvidíme, budoucnost ukáže, jestli šlo o umělý marketingový projekt, který je naplánován na vygenerování určitého zisku a skončí kousek za bodem zlomu s úbytkem zákazníků (jako byly crocsy, gumáky…po česku třeba céčka), anebo jestli se bude drát do trvalého poolu niche vůní. Potenciál na to má.
Blood Conceptu vdechl život módní návrhář Giovanni Castelli a Antonio Zuddas, jenž je tvůrcem vůní Acqua di Stressa.

Antonio Zuddas

Vůně Blood jsou čistě chemické, produkt laboratorní technologie – to pro ty, kdo by v jejich složení hledali nějakou stopu… Pojmenované jsou podle krevních skupin a podle nich by taky měly sedět. Což by byl fajn marketing, protože podle toho by šla dobře plánovat výroba a prodej…ale ono to tak asi není.

Každopádně marketing tyhle vůně obklopuje dokonale, testery jsou zabalené v laboratorním papírovém čtverečku a jmenují se – jak jinak – Test krevní snášenlivosti.

Poslední slovo k marketingu téhle značky a jdu na testy: nevím, jestli takhle postavená image osloví milovníky niche vůní, tam se hraje víc na opravdovost, hra na krev stojí na klamu; pro zákazníky mainstreamu je to asi zase příliš složitý koncept, přece jen to chce seznámit se všemi čtyřmi vůněmi, aby člověk pochopil, na co má reagovat a zákaznice parfumerie je zvyklá sledovat novinky jednu po druhé, ne se muset rozhodovat mezi čtyřmi stejnými vůněmi. A cena bude asi taky vysoká, zatím jsem je nikde neviděla v prodeji, ale obvykle se nichovky přibližují cenou k dražším vůním Chanel, Dior, La Prairie, Sisley – a tady je volba jasná, jestli si konzerva má vybrat mezi neosvědčenou krvavěnkou nebo slavnou a všemi identifikovatelnou Coco… Uvidíme. Blood Concept mne hodně zaujal a budu to sledovat.

Parfums d´Orsay – podrobněji je značka popsaná tady. Expozici vidíte sami, nebyla ničím poutavá, až na tu l´Intrigante, teda dvě, z nichž tu vpravo jsem ještě neměla čas vyzkoušet. Škoda, protože d´Orsay byla rozhodně jedna z nejzajímavějších značek na veletrhu a nemusí k tomu ani vyrábět cosik s názvem Gomma, Garage či Tar (jak se to píše, tak to voní).

Humiecki & Graef: jejich vůně i marketing jsou tak dokonalé (to je ta firma s těma strašně divnýma lidma v reklamě), minimalisticky elegantní a odtažité, že se mi roztřásly při focení ruce a tak z toho po vizuální stránce nic moc mít nebudete. Nicméně recenze jsou TADY, musím říct, že vůně na mne udělaly dojem velký.

Tak aspoň dvě roztřesené z výstavky (pod stolkem měli zmuchlaný kapesník, ale ten jsem kvůli útlocitným povahám, co to tady budou číst, ustříhla) a jeden křivý obrázek krásného flakonu – každý má kožený pásek se jménem a dřevěný špunt.

Druhý díl Esxence 2011 tady!