• YSL: Nu EdP (Il duomo) + gallery Il Duomo Milano
Náš Ježíšek ho má rád. Po poslední nadílce mám na polici okolo 350ml (3,5 decky, tj. 7 velkých panáků a pochybuju, že to někdo na světě dokáže vypít, neznám ani nikoho takového z Vizovic). Takže jeden je v bazárku a kdo by chtěl mít doma kus hrobu Viscontiho, tak si to ode mne kupte, díky.
Především: nic pro slabé povahy. Kdysi dávno, když říkám dávno myslím dávno, mne v Sephoře (sic!) cestou z práce zaujal lesklý namodralý disk bez nápisu, prýže „voňavka“. Stálo to strašné prachy, Nu byl asi nejdražší z YSL parfémů a už mne asi trochu znáte, je to divné, je to drahé, musím to zkusit. Stříkla jsem si na zápěstí, kostel!, a docela se mi to líbilo. Večer se rozleželé kadidlo prolnulo s mojí pokožkou a celou noc mne neodbytně děsilo: bydlela jsem tehdy ve starém žižkovském bytě, kde jsem si na výměnu žárovky musela půjčovat štafle ze železářství v přízemí, okna měla ny výšku stejně jako dveře, na stropě mi stará stará lampa z ulice vykreslovala vitrážní modlitbičku a vůně kadidla ponurou atmosféru starého baráku plného duchů mučedníků dokreslovala, že jsem usnula ztuhlá strachem z každého vrznutí parket, svatí už jdou. Po ranní sprše jsem si navlíkla bundošku a když jsem zatáčela na magistrálu, vyslal pravý rukáv do nosu motlidbičku. Celý den v práci jsem si lámala hlavu, co jsem to vlastně zkoušela, cestou domů já hups do Sephory a Nu skok na polici a už je tam napořád.
Jestli se nebojíte, tak takto: začátek je asi tak líbezný, jako když vám spadne na nohu kilo pepře. Drsný, hrubě mletý pepř v temně rudé kardinálské tmě. Trochu kardamomu pro sladkost, nějaké dřevo, vlhký vetiver. To všechno tam najdete. Všechno v čisté drhnoucí formě, čerstvě umleté a rozdrcené. To všechno vnímáte. Ale především: kadidlo. Žádný františek u stromečku, zapalené tyčinky. Velkolepé, famózní, hořící uzavřené ve vysokých zdech chrámu, pompézní a zářící jako kardinálská čepice. Obklopí vás jako aura, kudy jdete, jde s vámi, ta vámi, před vámi, nad vámi. Lidi si od vás celý den drží uctivý odstup. Ale ne kvůli odporu, to já se klidně kolegů zeptám: „Smrdím dneska?“ Nene, nesmrdí jim to, naopak, jen je to …zaráží? Hodnotí ji jako „zvláštní, divnou, nemůžu říct že, není pěkná, ale je to pro lidi?“ Je. Nejen pro věřící.
Síla a dlouhověkost: o tom, že je všude kolem vás jsem psala. Je to jedna z těch, kterou potkám po půlhodině ve výtahu, kterým jedu nazpátek z oběda (jenom ten smrad z auta, kde mi hulil automechanik, nedokáže ani vyhnat, ani doplnit, i když jsem si myslela, že s kadidlem budou cigára ladit a mít z auta pojízdnou kapličku mi nevadilo). Výdrž? Drží jak víra. Tak po dvou hodinách poleví ty štiplavé byliny a koření a objeví se lehce kytky, nedokážu určit jaké: píšou jasmín a orchidej, no proč ne, klidně, stejně na nich vůbec nezáleží. Kadidlo zůstává. Po pěti, šesti hodinách začnou mizet kytky a cobysteřekli, kadidlo zůstává. Rozleží se do teplého, jemného, už jen málo zakouřeného kadidla, a hladí, hladí, hladí duši i smysly, katarze. Teď pochopíte, že stojí za to se občas vyzpovídat. Usnete s klidem v duši (ti spravedliví), nebo ve svaté bázni (ti, co si dali před spaním dvojčičku…nebo dvě…). Ráno se probudíte a hádejteco, kadidlo zůstává. Na kůži klidně 24 hodin i po sprše, na oblečení několik vyprání. Na rozdíl od ovocných či květinových vůní, po kterých zůstává ocásek bledě nakysle sladký, obvykle chemicky nepříjemný, má Nu skvělou vlastnost: kadidlo voní pořád jako kadidlo. I když už je slabounké, pořád je to líbezné a pravdivé kadidlo.
Kdo rád kadidlo, tohle potřebuje. Amen.
Flakon: jasně, jasně, všichni už ho viděli. Kvůli němu Nu žil jen dva roky; pak YSL přišel o autorská práva. Nebo je mezi námi ještě někdo, kdo ho nezná? Vypadá jak platinový puk. Jako puk – hokej (to je to na ledě, Jágr, ne na trávě, Ujfaluši). Plochý válec z lesklého modrošedého kovu, který se dá rozpůlit. No logo! Vnitřek víčka je vyložený tmavě modrým plexisklem a uprostřed je slabounký plastický nápis. Elegance sama! Druhá půlka obsahuje flakon, průsvitné tmavě modré plexi jen s otvorem rozprašovače. Stříkání je malý test inteligence, ale to nám nevadí, nejsme blbí, že? Vnitřek plexi je ale vyložený neprůhledným černým plastem, což mimo toho, že nejde vidět zůstatek, vytváží ty efekty, že není modrým není černý, není šedivý…viz fotky. Flakon je a zůstane ultramoderní, nadčasový, jeden z nejkrásnějších kousků světového designu. K tomu ta překrásná nadčasová, nebo spíš mimočasová, reklama, mistrovský kousek parfémové erotiky. Bohužel, flakon není moc voňavkový, hledali byste v něm leccos, ale Chrám páně vůní vůbec.
Upozornění: kapalina je tmavá! Jak to vím? Běžela jsem na prezentaci, dress code v pořádku, bílá košile, černý suit, ještě si v rychlosti stříknu do dekoltu řádnou dávku, ať posluchače ohromím, což se taky stalo, dávali pekelný pozor, někteří měli oči modlitebně v sloup, a všichni, úplně všichni, ze mne po celou dobu nespustili oči. Byla jsem v ráji, jak jsem jim to hezky odprezentovala, začala jsem pokládat kontrolní dotazy, což byla chyba, protože jsem odhalila, že mne neposlouchali, ale celou dobu mi všichnu čumí na prsa, jsem vysoká štíhlá blond krasavice (off course) s velkým poprsím (tohle už je pravda), takže jsem na to zvyklá, ale málokdy nosím mezi kozama hnědou skvrnu velikosti mexického lejna. Dodnes se u nás ve firmě na tuto prezentaci s radostí vzpomíná a s prodlužujícím se časem velikost bájný Nuflek roste… Díky, Nu!
Druhé upozornění: To, co se dnes vydává za „návrat Nu“ má s původním společného přesně tolik, co jejich flakony: ano, pane řediteli, tato plastová kostička je bílá. Jestli tohle nedokážete vašemu šéfovi říct do očí, tak nový Nu ani nezkoušejte.
Jak s tím Viscontim? Porcházela jsem se po vyhřáté střeše milánského dómu, brzy na jaře. Povznesená nálada z jarní fototerapie (u nás vytrvale pršelo a v St. Moritz jsme předjížděli lyžaře), pikaresknost gotického prostředí, euforie z blízkost nebi a úplně nové kabelky ve značkové papírové tašce mne přibližovaly k Bohům. Cestička po obvodu střechy vede nad okny katedrály. Na střeše bylo dost plno, luxusní ruské turistky, potvory, každá měla aspoň TŘI značkové papírové tašky, to je tam takové povinné zavazadlo, krásně voněly. Jak ony neumějí moc vypadat, tak navonět, to se dámy umějí! Najednou kolem mne prošla jedna navoněná Nu. Jejda, tu musím vidět, to je spiklenec! Prokličkovala jsem to, všude jsem ji cítila, ale při bližším nenápadném očichání, snad mne nikdo nesledoval, to žádná z nich nebyla. A pak mi to došlo: přes staré netěsnící okenní rámy katedrály k nám doléhaly nejen chorální tóny, ale také kadidlo. Luxusní, drahé, co patří ke čtvrté největší církevní stavbě v jednom z nejbohatších měst světa. A to je Nu. Od té doby moje nezlomná asociace.Když potom sejdete dovnitř, dolehne na vás gotická neúprosnost křesťanské víry a ve vzduchu prosyceném kadidlem najdete podzemní hrobku otce Milána, Azzone Viscontiho. V té naprosté tmě, tichu a klidu, málo větraném prostoru mi s konečnou platností došlo, kde Jacques Cavallier pobýval, když ho napadlo stvořit Nu. Tak se podívejte.
asi nejjednodušše od Vás :-))
Chtěla bych ho zkusit v odstřiku,ale kde ?
Vysoká štíhlá blondýno!
Moc jsem se u článku pobavila!(A fakt to nedají ani ve Vizovicích?)
Myslím, že ne – tohle je kalibr, kvůli kterému odebíraly sovětské úřady děti rodičům ze sibiřských vesnic.
Drsnééé!!!