• ORIZA L. LEGRAND: stroj času uprostřed Paříže – díl. 1

Nedávno jsem opět navštívil Paříž, tentokrát víc za kulturou než za parfémy. Romana mě přesto pověřila návštěvou butiku značky Oriza a jsem sakramentsky rád, že jsem si našel chvilku a utrhl se od muzeí a mé šílené rodinky. Se vstupem do obchodu na Rue St. Augustin 18 jsem se ocitl o pár století nazpět a taky v ztraceném ráji vůní. Oriza rovněž prodává mýdla, kosmetiku a svíčky ve svých vůních a ručně dělané kravaty, motýlky, šátky a podobné serepetičky. Já jsem se pochopitelně přilepil k pultu s vůněmi a užíval si. Současná produktová řada Orizy zahrnuje jedenáct parfémů, z nichž jsou tři samostatně stojícími soliflory (výborný vetiver, omamná konvalinka a – světe div se – chypré seno). Dnes se tu budu věnovat zbylým osmi skvostům – pojďte se podívat, co je ta Oriza zač.

 
Karafiát je dnes tak trochu opomíjenou popelkou, patřící do minulosti a platí za parfémovými nosy i mainstreamovým zákaznictvem nemilovanou ingredienci. Oriza naštěstí dnešek neregistruje, v minulosti žije a mainstream je pro ni divné, vulgárně znějící slovo. Takže má karafiáty rovnou dva. Oeillet Louis XV je doplněn růží, vyznívá unisexově a ačkoliv je pochopitelně – jako všechny Oriza vůně – starosvětský, nechybí mu lehkost a šmrnc. Vůně karafiátu je plná a jasně přítomná a přesto nepůsobí pohřebně, ale elegantně. Sladkost je vytažena do lahodné kulatosti, ale není přehnaná ani obtěžující. Karafiát Ludvík voní noblesně, upraveně a přitom není namyšlený ani školometský. Čistá krása ze starých časů, harmonizující, zklidňující a povznášející.
Royal Oeillet odhazuje zábrany a pere do nás ten karafiát naplno. Květina je sladší, silnější a omamnější. Hrozící dusivosti se chytře vyhnuli doplněním hořce zeleného aromatu stonku a listů, jenž udržuje pořádek hlavně zpočátku, kdy je atak rudého květu nejdůraznější. Je mi jasné, že parfém je velmi komplexní a sestavený z mnoha složek (výrobce zmiňuje m.j. myrhu, černý a červený pepř, nebo hořký pomeranč), přesto jsou všechny uklizeny do pozadí za hranici rozeznatelnosti, kde pečlivě podpírají a zdůrazňují krásy karafiátu – snad s výjimkou hřebíčku, k němuž ovšem měla jedna z faset vůně karafiátu vždy blízko tak jako tak. Z vůně dýchá vášeň a evokuje ženskost – určitě by nesmírně slušela nespoutané Carmen. Už proto, že na rozdíl od emocionálně vyrovnaného Ludvíka XV vibruje Royal Oeillet jistou sladkobolnou tragičností nebo osudovostí. Nic pro mlaďošky ani pro necvičené nosy, zpovykané Bossy (jsem básník!), ale zato krása, krása. Podstupte hodinové líčení, vezměte na sebe nejlepší šperky, obujte 10cm podpatky a vyražte stromořadím pomalým, ale dramatickým krokem uprostřed snášejícího se listí vstříc noci a lásce tak vášnivé a osudové, že vás pravděpodobně zahubí (nebo alespoň něčím nakazí) a máte náladu Royal Oeilletu jak vyšitou. Quelle tristesse!! 

 
Pod jménem Horizon se skrývá solidní sladká pačuli, suché aroma staré skříně přecházející v lahodnou vanilkovou ambru. Původně jsem si myslel, že jako už mnohokrát předtím u tohoto typu vůně, že mě ničím nepřekvapí a lineárně si odkráčí vyvanout do pomyslného pačuliového domova důchodců. V obchůdku jsem jí proto nevěnoval víc pozornosti, ale při testování doma se ukázalo, že Horizon toho umí mnohem víc. V úvodu zmíněná sladká ambra totiž později převezme otěže a zavede parfém tam, kde i těm, co pačuli nemusí, podklesnou kolena a zamyslí se nad přehodnocením svého postoje. Rozvoněný Horizon totiž představuje starobylou dřevitou vůni oscilující mezi velebnou ambrou a úplně zdvořilou a zformalizovanou pačuli. Mezi tím se procházejí vzácná dřeva, tabák, kůže a vonný kouř. Kdyby si slavný divoký Bandit vzali do parády umělci z Histoires de Parfums a udělali z něj šlechtice, výsledek by se mohl podobat Horizonu.
Pokračování zítra…