BYREDO: Rose of no Man’s Land (růže je růže je růže)

Když jsem se začala tak nějak víc zajímat o parfémy, má představa o vůních s růží se pohybovala v intencích bulharského růžového oleje. Tudíž mě nijak nelákaly. Při první návštěvě niche parfumerie Madeleine v Praze, jsem si moc pěkně popovídala s majitelkou a mimo jiné jí řekla i o svém postoji k růžovým vůním. Zřejmě se mě rozhodla vyškolit, protože mi na odchodu dala plnou hrst vzorků … růžových vůní značky Parfums de Rosine. Nezaujaly mě a tak šly o dům dál. Podobný vztah jsem měla i k růžím ve vlastní zahradě – je to staromódní a žerou to mšice.

Od té doby se ale mnohé změnilo. Zjistila jsem, kolik tváří může růže v parfémech mít, na poličce mi trůní několik parfémů s růží jako ústřední složkou a na zahradě asi dvacet růžových keřů. Zmoudřela jsem. Nebo stárnu?

Každopádně nová růže v kombinaci s Benem Gorhamem … kdo by odolal?

Ben Gorham a modelka Freja Beha Erichsen, tvář nové vůně

• Růže ze země nikoho

Rose of no Man’s Land, “růže ze země nikoho” je píseň z roku 1916, v níž toto poetické pojmenování náleží zdravotním sestrám starajícím se o zraněné vojáky v první světové válce. Zemí nikoho byl označován pás území, ležící mezi dvěma nepřátelskými stranami, první linie.

Rose of no Man’s Land je také nový, letošní, přírůstek do portfolia značky Byredo. Inspiraci Ben Gorham, majitel Byreda, čerpal právě z této písně. Zároveň má být, dle marketingových podkladů, část zisku z prodeje vůně věnována na konto organizace Lékaři bez hranic.

K tomu jsem našla zajímavý článek na stránkách Honesthistory, kde si dali tu práci a obeslali jak Byredo, tak i švédskou sekci Lékařů bez hranic s dotazem, zda je to pravda. Výsledek je dost tristní: Byredo se neozvalo a Lékaři bez hranic potvrdili “spolupráci”, bez bližší specifikace.

• Růže k sežrání

Růže ze země nikoho naštěstí nevoní po obvazech, krvi ani střelném prachu, je to prostě šťavnatá až křupavá růže, okořeněná notnou dávkou pepře. Působí růžově, ve smyslu barvy, ale ne barbínovsky. Od toho ji chrání právě ten pepř.

Tu šťavnatost určitě dodává červené bobulové ovoce, které se nedá extrahovat přírodní cestou a tak velmi často vyznívá chemicky. Tady to naštěstí takto nevnímám. Na mě působí přírodně svěže. V hlavě se mi usadila představa nějakého plodu s pevnou, ale pružnou slupkou. Zakousnete se do něj, slupka lehce křupne a ústa vám zalije lahodná, osvěžující šťáva tišící žízeň i hlad. Crisp je to anglické slovo, které ji přesně vystihuje.

Podobné intenzivně gurmánské dojmy jsem zatím měla jen z Kurkdjianovy Aqua Vitae Forte, kterou jsem měla silné nutkání vypít.

Testování při cestování: Byredo na Sovinci

• Růže je růže je růže je růže

… a věci jsou takové, jak jsou. Na to se dneska dost často zapomíná. Rose of no Man’s Land je to růžový soliflor, to znamená, že je věnována růži a ostatní složky jsou jen doplňkem, podporou. nesmí a nepřevezmou velení. No, možná až na ten pepř, na chvíli, v úvodu.

Tím pádem ale nemůžeme očekávat nějaký ohromující vývoj. Prostě růže je růže je růže, jak pravila Gertrude Stein a tak ji vidí Ben Gorham.

• Dospělá růže

Jak se vůně pozvolna prohřívá, ustupuje ta šťavnatost ve prospěch sametovosti a pudrovosti. Zároveň s tím se vlastně mění i mé vizuální vnímání vůně. Z růžového, oroseného, napůl rozvinutého poupěte se stává sametově rudá, dospělá a sebevědomá květina.

Má ambrový základ, který ale slouží jen jako pevný základ, piedestal pro růži. Dodává trvanlivost, kterou by takto křehce pojatá růže jinak mít nemohla.

Pokud máte rádi nekomplikované růže v parfémech, šťavnaté, ale bez dnešních obvyklých doprovodných složek, jako je profláknutý oud, nebo všudypřítomné hromady pačuli, pak neváhejte! Je to prostě růže a to povedená.

Vůni lze vyzkoušet a samozřejmě zakoupit v pražské niche parfumerii Ingredients, které tímto děkuji za poskytnutí vzorku vůně.

Použité fotografie jsou mé a z oficiálně poskytnutých materiálů z Igredients