• MONA di ORIO: Les Nombres d’Or Cuir (morbidnější než Lutens)

Když před rokem a půl na Vánoce zemřela Mona di Orio náhle po banální operaci zad, docela mne to zasáhlo. Dostala jsem tehdy pozvánku na večer s Monou a jejími parfémy v parfumerii Campomarzio 70 v Římě. Protože do Itálie jezdím, plánovala jsem účast, prohrabávala jsem se jejími parfémy a pak mi najednou přišla tahle zpráva. Zavřela jsem krabičku se vzorky a už nikdy jsem na ně nesáhla, přestože Monin společník v práci pokračuje. Letos v květnu v Bologni jsem setkala s Elenou Frascari z Campomarzia a svěřila jsem se jí s tím, že mám značku spojenou s negativní asociací. Elena mne v podstatě přinutila pár vyzkoušet a jedné z nich jsem propadla. Absolutně černé, nenositelné, silně fetišistické zahulené kůži z kolekce Les Nombres d´Or.

Elena Frascari, Campomarzio 70: Mille grazie, Elena!

Když si natáhnete na holé tělo kožené plavky s kšandama, do ruky bičík, na hlavu latexovou kuklu a projdete se holými chodidly po žhavém uhlí, dostanete asi tak podobný vjem, jako když se navoníte Cuirem (a jéje: Cuir-em?). Jen o trochu něžnější (uhlí, ne Cuir).

Mám ráda vůni birch tar – březového dehtu. Tér tvoří v suchých kožených kompozicích dojem kůže, nesladké, hrubé, surové kůže. S fialkami vytvoří fantastický živý efekt semiše, jako třeba ve Veloutine/Technique Indiscrete  nebo s květinami plný kožený efekt (Cuir Pleine Fleur/Heeley). Když se to s ním přežene, můžete vonět jako mumie. Ve složení Cuir od Mony je sice uvedený, ale má naprosto jiný formát, než ve výše vypsaných vůních: je to dehet z borovice, dubu, buku, ze stromů, jejichž míza má barvu medovou a vůni také, a ty stromy někdo vykouřil bez filtru. Absolutně tady birch tar postrádá nakyslou řezavost spáleniště, kterou mívá jindy; toto je ještě doutnající les v chladném dni.

Deset minut si řádně zahulíte a až se vám proberou receptory zpět k čichovému životu, ucítíte tu nejčernější kůži ze všech černých kůží na světě. Černý hroch. Živý. Natřený na černo. Nesladká, hořká, težká, kůže, zahulená lesním spáleništěm. Vůbec to nevoní, to není žádný parfém, je to zkapalněná situace zachycená do lahvičky. Nevoní, páchne, a vy budete čtyři hodiny chodit s rukou u nosu a přemýšlet, proč to čicháte, když je vám to tak odporné.

Jestli jste ještě pořád nepochopili, jaký je rozdíl mezi niche a mainstreamem, proč to stojí tolik peněz, když je to jen voňavka, jestli si myslíte, že je škoda platit za pravý jasmín, když ten syntetický je tak hezký a jen znalec pozná rozdíl a to ještě možná, zkuste tohle: třeba se vám nebude líbit, ale pochopíte hustotu vesmíru.

Další body získává Mona di Orio za balení. Lakovaná černá krabička mne až tak nezaujala, to už je v niche klišé, používá je Keiko Mecheri, Kilian, Piguet v asijské kolekci a další. Lahvička a špunt jsou krásné, elegantní a proporčně vyvážené, kovová sponka vtipná a nemůžu neocenit granátovou barvu krabiček.

Ale hlavním trhákem je špunt: sedí na hrdle úplně těsně, takže musíte trhnout silou. A pokaždé, když trhnete, ozve se zvuk zátky vystřelené z hrdla šampaňského. To by chtěl mít doma i krtek!

Jo, Mona di Orio mne zase začala zajímat. Těším se na novinku ze zlaté kolekce Violette Fumee – zahulené fialky? Ach! Už teď se mi líbí. Nosem novinky je sama Mona, no že bych se tedy zbavila těch černým myšlenek na smrt a spalování mrtvol… Lutens možná vypadá jako Spalovač mrtvol, ale je to jen póza, vůně svinským krokem směřují ke krotkému mainstreamu; jestli tady někdo chlastá lak na rakve, tak partička z týhle firmy.