• Ajurvéda je hlína

Už čtvrtý rok na Dětský den píšu článěk na téma Ayurvéda na vlasy. A protože už nevím, co víc bych o tom sdělila, tak jsem výroční povinnost letos hodila na Radovana. (Romana)

Všechny naše recenze o ayurvédě na vlasy najdete ZDE.

Romana mě požádala, abych sepsal článek na téma ajurvédské vlasové kosmetiky. Ona mě do ní totiž taky navezla. Pochopitelně jsem se bránil – houby se v tom vyznám, lesk vlasů nebo vztah jejich elasticity k rosnému bodu je mi ukradený a není tak šance, že bych se byť jen přiblížil některé z jejích analýz této látky. No ale to neznáte Romanu (teda někteří z vás asi ano), dosáhnout svého pro ni není problém a pro klid ve Frangipánské domácnosti se vzdávám a píšu. Buďte ale varováni – jak už bylo předesláno, můj úhel pohledu na celou oblast vlasové kosmetiky je oproti běžnému ženskému náhledu zásadně zúžený. Mimo to nejsem normální, a tak čtěte na vlastní riziko, že se dočtete něco úplně jiného, než jste čekali.
Jak to začalo. Do kosmetických článků svých kolegyň zběžně nahlížím, a tak mi chvála přírodních práškových šamponů neunikla. To samozřejmě nestačilo k tomu, abych se o ně začal nějak vážně zajímat, natož je používat, ale někde v hlavě se ta informace uchytila drápkem a čekala, co bude dál. Teď malá osobní hypochondrická vsuvka, sory, ale je důležitá pro příběh. Mám hodně citlivou kůži. Odmala se u vody neopaluju, pár bleskově získaných spálení ze slunce mě naučilo se v létě – když už se někde u rybníka svlíkám – namazat UV faktorem a mimo vodu se pohybovat pokud možno ve stínu. Na střední mě spolužačky používaly coby bezsrstého králíka. Když si chtěly pořídit nějaký nový pleťový krém, mázly mi ho ze vzorku na předloktí a pak, když mi po něm kůže (vždycky) zrudla a svědila, si ho šťastně nekoupily. Co pamatuju, musím si po umytí natřít hubu něcím mastným, jinak se mi kůže na obličeji scvrkne jak slupka na spařeném rajčeti. No prostě chcípáček, bek – bek.

Ale zpět k předmětu. Jednou si tak s Romanou někde sedíme na kafi a tlacháme, když tu se zmíním o nějakém otravném svědění z výše uvedeného soudku, Romana mi povídá: “No a proč vlastně nezkusíš tu ajurvédu? Donesu ti vzorek.” Nějak se mi to v tu chvíli zdálo jako dobrý nápad a aniž by nakonec došlo na odsypávání z Romaniny piksly, koupil jsem si svou vlastní, ublížit by to nemělo, ne? No, neublížilo. Hned první umytí mě docela nadchlo: hezky mi to vonělo, jako nějaká dřevitá specialita od Florascentu (Mirka by hrubě nesouhlasila) a nijak to nedráždilo. Po pár dnech jsem zjistil, že svědění skalpu se přestalo objevovat, stejně jako občasné protivné jebáčky (ano i v mém pokročilém věku si občas můžu dopřát iluzi, že je mi zase šestnáct >¸<) na tlamce a světe zboř se, mělo to kladný účinek na mou Nemesis – rozčilující červené pupínky dole na místě, kde záda přestávají být zády. Taky jsem zjistil, že kromě šišky to skvěle umyje celého Radovana a skvěle tady přesně znamená důkladně – důkladněji než mýdlo, bez vysušování a bez podráždění. A je v tom hlína, což nejspíš pro většinu lidí představuje nevýhodu, jenže pračlověka někde uvnitř mě hluboce uspokojuje pomazat se blátem, fakt si to užívám.
Takže to shrnu. Teď, po nějakých dvou měsících používání ajurvédy jsem v situaci, kdy jsem vyhodil všechny své bio šampony, které sice byly lepší než voňavý louh, co se prodává v hezkých lahvičkách s nápisem šampon, ale po určité době vždy začaly i ony více nebo méně dráždit a vyvolávat svědění. Taky jsem skoro přestal používat olej na obličej, potřebuju ho jen zřídka. Kromě přírodní zubní pasty a deodorantu už nepotřebuju a nepoužívám žádnou jinou kosmetiku než základní práškový šampon Sahil. Včera jsem si koupil půlkilovku, není sice zrovna levná, ale zato je ekonomičtější, než malé balení a vzhledem k zlaťákům ušetřeným za všechny ostatní krámy mě ten papouch vůbec nebolí (papouch = papír = tisícovka, pozn. aut.). Vemte si z toho, co chcete, domluvill jsem, howgh.
P.S.: Na výslovnou žádost kamarádky, která Sahila příležitostně taky používá, ještě uvádím, že ji z něj štípou oči. Mě ne.

Reklama.