• Eau Plurielle / DIPTYQUE: rodinné štěstí z vaší ložnice

Četli jste Sněhovou královnu od Hanse Christiana Andersena? Jak Gerda zabloudila do ostrovní zahrady té staré hodné čarodějnice, která zapomněla smazat z klobouku růži a tak si Gerda vzpomněla na Káje a šla se ptát květin, zda ho neviděly?

Zdroj: https://www.antikvariat-bosorka.cz/Hans-Christian-Andersen-Snehova-kralovna-d17054.htm

A pamatujete si zasněné ilustrace Dagmar Berkové? Tak to je tak nějak v kostce recenze této vůně.

Univerzální voda, Eau Universalis

Velká dvoudecka napovídá, že se po vás chce, abyste měli velkou spotřebu. Diptyque má teď tři takové vůně: mimo Plurielle nabízí Vinaigre de Toilette a levandulovou limitku Vinagre de Toilette Edition Méditerranée 2021. Občas se objeví i jiné, například růžová Eau de Dominotee.

Vinaigre, toaletní ocet, kuriozitka, jak říká sám Dyptyk, jen pro initiés, zasvěcené…já jsem neodolala, tak až se zasvětím, dodám detaily. Jen taková malá ochutnávka: můžete ji i ochutnávat…

Jak naznačuje jméno Plurielle, tato placatka má plurální využití: jako osobní parfém, k ovonění prádla, do pračky namísto aviváže, jako bytový parfém…člověk by řekl, že půjde o lehkou vodičku typu kolínské, když se s ní má takhle hýřit. Ale omyl! Jde o velmi způsobnou toaletku, s významnou projekcí, vcelku slušnou výdrží a propracovaností.

Většina současného mainstreamu by se před ní měla zahrabat pod zem. To je jasné, když je to niche, ale tady hraje ještě jiný parametr: cena. CENA! Dvoustovku pořídíte za pouhých 90 EUR. Takže stovka je za 45 EUR. To je něco přes tisíc korun!

Recenze Eau Plurielle / Diptyque

Jako ta zahrádka namalovaná na klobouku babičky ze Sněhové královny. Ten klobouk je tam důležitý: nebo spíš čepec. Takový, jako nosila babička Boženy Němcové. Sněhově bílý, bavlněný, naškrobený, vypraný v mýdle, vybělený na slunci. Položený v zahradě na už zvadlou posekanou trávu, mezi záhony s růžemi, kopretinami s tím divně páchnoucím středem, prlivě šťavnatými listy lichořeřišnice, které můžete sníst a kopřivy, které taky můžete sníst, ale víte, co vás čeká. A ty kozí nohy bršlice, všude, kam se podíváte. Taky ji můžete sníst. Ale necítíte rostliny přímo: jen to, co ulpělo na čepci.

Vývoj není výrazný, ale je velmi příjemný a dá se říct i překvapivý: ze začátku Bylinná hořká, až skoro pačuli, jenže taková obyčejná, tuzemská – oficiální popis říká “břečťan”. Klidně. Pomalu přejde k vodnatým růžím a jak se vytrácí zeleň, tak vyklizené místo obsazuje pudr, prádlové pižmo, pomeranč a fialka. Za stálé přítomnosti růže se ze zahrádky stane co? Rtěnkový akord! Ten ještě víc potvrzuje dojem babiččina prádelníku. A pak už není nic, jen vůně slábne až do usušené čajové růžičky.

Ano, tak chcete aby vám doma voněla ložnice. Miminkovská, rodičovská, novomanželská. Pravý opak neřesti. Paní navoněná tímto parfémem jistě sbalí muže, který se bude držet doma a vyřezávat poličky. Rodinné štěstí.

Jestli je oldschool? Snad také: nemůžu v ní zachytit, až na závěrečný lehce dřevitý tón, nic z těch moderních mainstreamových molekul, co nahradily skutečné ingredience. Za mne O. K.

Diptyque ve slevě?

Cenová politika niche značek je celkem jasná: držet ceny, prodávat balení 100ml (protože 50 je drahá a lidi už si ji podruhé nekoupí), třicítka je úplně mimo, a 200ml je zase moc drahá pro spotřebitele a moc levná (malý zisk) pro výrobce – tam už se aspiruje na nákup 2x100ml za plnou cenu.

Jen málo značek si troufne na dvoustovky: standardně je prodává snad jen Parfum de Nicolai (za skvělé ceny). Sem tam se objeví u renomovaných značek kolínská ve velkém balení: obvykle generická citrusová vůně bez drahé báze.

Diptyci vlastně nevím, jak to mysleli: ve 200ml flakonech prodávají výborné vůně, které by se uplatnily v hlavní EdP kolekci. Za ceny, které by slušely drogerce. Takže asi – iniciace? Tak ji zkuste. Diptyque nabízí nákup na zkoušku: s každým flakonem dostanete vzorek vůně a když se vám nelíbí, tak flašku pošlete zpět a oni vám vrátí peníze. Velkorysé.

A ještě se podívejte dolů: připojuji výše zmíněnou recenzi téhle vůně z knížky Hanse Christiana Andersena. 

 

 

I sedla si a dala se do pláče. Ale její horké slzy dopadly právě
tam, kde se propadl jeden růžový keř. Když teplé slzy ovlažily
půdu, vyrazil ze země keř v plném květu, jako byl, než se propadl.
Gerda jej objímala, líbala růže a myslila na krásné růže doma
a s nimi na malého Kaje.
„Ó, jak jen jsem mohla zapomenout!“ řeklo děvčátko. „Vždyť
jsem měla hledat Kaje! Nevíte, kde je?“ ptala se růží. „Myslíte, že je
mrtev a že zmizel?“
„Mrtev není,“ řekly růže. „Byly jsme přece v zemi a v té jsou
všichni mrtví; ale Kaj tam nebyl!“

„Děkuji vám!“ řekla malá Gerda, i šla k ostatním květinám,
dívala se jim do kalíšků a tázala se: „Nevíte, kde je malý Kaj?“
Ale každá květinka snila v slunečním svitu svou vlastní
pohádku. Gerda jich tolik od nich slyšela, ale žádná nevěděla
o Kajovi.

Co asi povídala zlatá lilie?
„Slyš buben: Bum! Bum! Jenom dva zvuky, stále jenom: Bum!
Slyš smuteční zpěv žen! Slyš volání knězovo! – Ve své dlouhé,
červené říze stojí hindská1 žena na hranici, plameny šlehají kolem ní
a jejího mrtvého muže. Zdali plamen srdce zhyne v plameni
hranice?“
„Tomuhle já vůbec nerozumím!“ řekla malá Gerda.
„To je moje pohádka!“ pravila zlatá lilie.
Co mluvil svlačec?
„Tam nad úzkou pěšinkou visí starý rytířský hrad. Hustý svlačec
rozrostl se po starých, červených zdech, lupen na lupenu až
k besídce. Tam stojí krásná dívka, naklání se přes zábradlí a dívá se
na pěšinku. Žádná růže, klonící se mezi větvičkami, není svěžejší
nežli ona; žádný květ jabloně se nechvěje nedočkavěji, když jej vítr
odvívá ze stromu, nežli se chvěje ona. Jak šustí její nádherný šat! On
ještě nepřichází!“
„Koho myslíš? Kaje?“ ptala se malá Gerda.
„Já mluvím jenom o své pohádce, o svém snu,“ odpověděl
svlačec.
Co říkala malá sněženka?
„Mezi dvěma stromy visí na provazech dlouhé prkno, je to
houpačka. Dvě hezounké dětičky – jejich šaty jsou bílé jak sníh
a zelené hedvábné stuhy vlají z jejich klobouků – jsou na ní a houpají
se. Bratr, větší z obou, stojí na houpačce, jednou rukou obemyká
provaz, aby se udržel, neboť v druhé ruce má hrneček, v ústech má
stébélko. Houpačka se hýbe a bubliny s krásnými, duhovými
barvami poletují; poslední ještě visí na stébélku a otáčí se vánkem.

Houpačka se hýbe. Černý psík, lehký jako ty bubliny, vzpřímí se na
zadních nohách a chce také na houpačku; ta uletí, pes upadne, štěká
a zlobí se. Děti jej dráždí – a bubliny praskají. Můj zpěv je takové
houpající se prkno, takový praskající bublinový obrázek!“
„Snad je to pěkné, co vypravuješ, ale povídáš to tak smutně
a vůbec ani nejmenuješ Kaje.“
Co povídají hyacinty?
„Byly tři krásné sestry, docela průhledné a jemné. Jedna nosila
červené šaty, druhá modré a třetí úplně bílé. Ruku v ruce tančily na
břehu tichého jezera v jasné záři měsíční. Nebyly to víly, byly to
dcery lidí. Byla tam překrásná vůně a dívky zmizely v lese. Vůně se
ještě zesílila. – Tři rakve, v nichž ty tři krásné dívky ležely, sjely
z lesní houštiny na jezero. Svatojánské mušky poletovaly kolem,
svítíce jako chvějící se světélka. Spí ty tančící dívky, či jsou mrtvy? –
Vůně květin praví, že to jsou mrtvoly; klekáníček vyzvání mrtvým!“
„Vždyť mě celou rozesmutníš,“ pravila malá Gerda. „Voníš tak
silně, že musím myslit na mrtvé dívky! Ach, je tedy Kaj opravdu
mrtev? Růže přece byly dole v zemi a říkají, že ne.“
„Kling, klang!“ zněly zvonečky hyacintů. „My nevyzváníme
malému Kajovi, vždyť ho ani neznáme! Zpíváme jenom svou píseň,
jedinou, již známe!“
A malá Gerda šla k blatouchu, který zářil mezi svými lesklými
zelenými listy.
„Ty jsi malé, jasné slunéčko,“ řekla Gerda. „Pověz mi, víš-li, kde
najdu svého malého přítele?“
A blatouch zářil velmi krásně a díval se na Gerdu. Jakou píseň by
dovedl on zpívat? Jistě nikoli o Kajovi.
„Na jeden malý dvorek svítilo velmi teple boží slunéčko; byl
první jarní den. Jeho paprsky se smekly po bílé sousední zdi, vedle
níž těsně rostla první žlutá květina a zářila jako zlato v teplých
paprscích slunce. Stará babička seděla venku ve své lenošce; její
vnučka, chudá, hezká služebná, přišla domů na krátkou návštěvu.
Políbila babičku. V tomto upřímném políbení bylo zlato, opravdové

zlato srdce; v ústech zlato, v duši zlato a na vše zářilo zlaté slunce. –
Hleď, to je moje pohádka!“ řekl blatouch.
„Moje stará, ubohá babička!“ povzdechla Gerda. „Ona jistě po
mně teskní, truchlí pro mne, jako truchlila pro malého Kaje. Ale
však já se již brzy navrátím domů a přivedu s sebou ještě Kaje. Ptát
se květin nic nepomáhá, ty znají jenom svou píseň a mně nedovedou
poradit!“
Vykasala si sukénku, aby mohla rychleji utíkat. Ale narcis ji šlehl
přes nohu, když jej přeskakovala. Zastavila se, podívala se na
štíhlou květinku a otázala se:
„Víš snad ty něco?“ A sehnula se k němu.
Hle, co povídal narcis:
„Vidím sám sebe! Vidím sám sebe! Ó, ó, jak voním! –
V podkrovní světničce stojí polooblečená malá tanečnice. Stojí hned
na jedné, hned na obou nohou, dupá na celý svět, ale jest jenom
přeludem. Stříká vodu z čajové konvice na kus látky, kterou drží
v ruce; je to šněrovačka. – Čistota je dobrá věc! Bílé šaty visí na
věšáku, také ty vyprala v čajové konvici a usušila na střeše! Oblékla
si je a uvázala si šátek jako šafrán žlutý okolo krku, aby se šaty zdály
ještě bělostnějšími. Nohu vzhůru! Hle, jak se panenka vznáší na
stonku! Vidím sám sebe! Vidím sám sebe!“
„Ale o to se já nestarám!“ řekla Gerda.

Zdroj: https://web2.mlp.cz/koweb/00/04/32/54/53/pohadky_andersen.pdf